Korporatokracie (řidčeji korporokracie) je termín označující stav nebo státní zřízení, kdy převážnými držiteli moci jsou korporace a role státu je značně omezena, např. na poskytování legislativního rámce a podnikatelských podmínek pro tyto korporace. Termín korporatokracie byl zaveden stoupenci levicového hnutí Global Justice Movement a je často používán mnohými levicovými intelektuály. Mezi známé uživatele tohoto termínu patří například John Perkins.
Konstrukce korporatokracie stojí na předpokladu, že moc v rukou státu slábne ve prospěch korporací (z čehož nejvíce těm největším a nejbohatším). Zastánci existence korporatokracie tento předpoklad extrapolují do budoucnosti a někteří z nich otevřeně varují před úskalími, které by to přinášelo (např. fakt, že ředitelé korporací nejsou demokraticky voleni a běžný občan by neměl možnost politiku korporací ovlivnit).
Prorůstání korporatokracie do politiky má určitou souvislost s vlivem velkých peněz ve formě příspěvků na kampaně. V prostředí, kdy pro úspěšnou politickou kampaň je třeba koncentrovat obrovské množství peněz a kde korporace nejsou omezeny v množství těchto příspěvků konkrétním kandidátům, lze očekávat princip quit pro quo, tedy to, že politik uvedený do svého úřadu bude následně slyšet na přání korporace, která mu štědře přispěla na kampaň, a bude-li moci, „ohne“ legislavu v její prospěch.
Mezi vlastnosti a průvodní jevy korporatokracie patří:
Korporatokracie je významově podobná plutokracii (vládě bohatých), oligarchii (vládě elity), ale někteří historici nalézají i podobné znaky s fašismem v dobách Benita Mussoliniho. Podle stoupenců tohoto termínu zašla korporatokracie nejdál ve Spojených státech amerických – příkladem může být politický slib Donalda Trumpa: „drain the swamp“ („vysušit bažinu“), tedy zbavit politiku vlivu korporací a střetu zájmů, a následné dosazení mnoha korporátních šéfů do svého kabinetu, mj. čtyř postů z Goldman Sachs. Dalšími příklady jsou Singapur a Chile za vlády Augusta Pinocheta.